Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
Vincent
* pravděpodobně  1992 nebo 1993 - 18.8. 2006
                                              
                                                                                                            
motto: Všechno, co vím o chování psů, mě naučil Vincent.

   

Vincenta jsme poprvé uviděli na internetových stránkách pražského útulku v Troji. Kromě evidenčního čísla, data a místa odchytu byla uvedena charakteristika: do útulku přišel velmi zanedbaný, věk: asi 10 let a poznámka: vhodný na dožití. U toho všeho fotografie pohublého psa s proleženinami na kyčelních kloubech. Naprosto jistě jsem věděla, že se dívám na "svého" psa.

Krátká procházka v okolí útulku nás jen utvrdila v rozhodnutí vzít si Vincenta domů. Počítali jsme s tím, že to nebude jednoduché. Že si bereme domů psa, který byl pravděpodobně týrán, je možná starší než desetiletý, bude nečistotný, jí svoje výkaly..., ale je hodný

A začátky byly opravdu krušné: jakékoli prudší pohyby ho vyděsily, uhýbal před pohlazením, z nového prostředí byl nervózní a pořád chtěl ven, na oslovení a hlas vůbec nereagoval a rád "strašil" lidi. Respekt budil už mohutným hrudníkem a 63 centimetry (a určitě i náhubkem...). Ale když se neočekávaně, a často na poslední chvíli, kdy už to nikdo nečekal, vzepjal a začal člověku řvát do obličeje, bylo to skutečně o infarkt.

Bylo jisté, že tohle sami nezvládneme, a pokoušeli jsme se najít cvičitele, který by nám poradil. Jakmile jsem ale oznámila pravděpodobný věk, byl konec. Všichni oslovení byli přesvědčeni, že tak starého psa a s takovým chováním bude lepší utratit...


Starého psa novým kouskům naučíš, ale musíš vědět jak ...

 

Až se konečně podařilo vytočit to správné číslo. S Vincentem jsme byli pozváni do Soukromé psí školy Ambra. Dostali jsme několik běžných úkolů: Vincente, ke mně, sedni, lehni - Vincent vůbec nereagoval. I těch pár drobností, které už za ten týden docela zvládnul, rozhodně nepředvedl a dokonce začal v místnosti značkovat. O to větší bylo moje překvapení, když na závěr paní majitelka prohlásila, že to vypadá dobře, že to půjde, jen trochu pomaleji - jde přeci jen o staršího pejska. Dostala jsem číslo, na které jsem mohla kdykoli zavolat, odjížděla v klidu a těšila se na první lekci.

                                foto: Věra Brunclíková, Soukromá psí škola Ambra

        

Nejdůležitější a zpočátku i nejtěžší bylo změnit své vlastní chování, přeci jen poznamenané Vincentovým příběhem. Musela jsem definitivně zapomenout na to, že mám před sebou chudáka, který byl odchycen s 15 kg podváhy, 2 dny bojoval o život, má artrózu zadních končetin, chronické onemocnění žaludku způsobené špatnou stravou (a vybíráním popelnic), nedoslýchá a hůř vidí, což byly zřejmě důvody, proč si ho v útulku dlouho nikdo nevybral. Podle pokynů majitelky psí školy jsem se k Vincentovi začala důsledně chovat jako alfa - pes, resp. fena, pravidelně 2- krát týdně docházela s Vincentem na cvičení do školy a doma pak několik minut několikrát denně vše procvičovala. Po necelých třech týdnech Vincent přestal bezdůvodně strašit - tedy na potkání seřvávat svoji neoblíbenou věkovou skupinu: dospěláky po padesátce, ale dál zůstaval hlídačem. Jak rostla moje pozice alfa - psa, rostla Vincentova důvěra ve mě jako v ochránce. Velmi záhy jsme se dostali do stadia, že kdykoli viděl Vincent něco podezřelého, otočil se na mě, jako jestli bude povel k útoku. No, a nebyl, tak pokojně kráčel dál...

Ztráty a nálezy

Vincentovi se postupně velmi zlepšila fyzická kondice. Každý den absolvoval několik procházek, což dohromady vydalo na 4 - 5 hodin venčení. Důsledně jsme měnili místa, aby mentálně nezaostával při obcházení sídliště a podnikali různé výlety, kde Vinca s přehledem zvládl okruh 5 - 7 km, delší  okruh s hodinovým spánkem v polovině trasy. Projevil se jako milovník Českého ráje, Adršpachu, Broumovska, rozhodně nepohrdnul ani skalami v Polsku a zavděk vzal i procházkami v Bavorsku. Přestože v útulku byli ošetřovatelé přesvědčeni, že je křížencem dalmatina, příznivci loveckých psů vzhledem k jeho vytrvalosti a vynikající orientaci v terénu sázeli spíše na křížence NKO. Svůj smysl pro orientaci musel několikrát prokázat při hledání auta na různých místech v ČR, protože panička na tom v lesním terénu není úplně nejlépe. Když jsem poprvé na lesní cestě kdesi na Vysočině zacinkala klíči, vydala oblíbený pokyn:"Vincente, auto", a Vinca se rozkráčel úplně jiným směrem, než jsem chtěla jít, váhala jsem, zda ho mám vůbec následovat. Když jsme dalšími cestami a cestičkami postupovali dalších 30 min., nezbývalo mi než věřit, že to, co jsme s Vinýskem trénovali u Hostivařského lesoparku, či Kunratického lesa, opravdu umí. Když ještě ke všemu začal přecházet silnici, přes kterou jsme rozhodně nešli, začínala jsem lehce panikařit...a přece, úplně odjinud, ale k autu jsme došli.

Vincent se také projevil jako pejsek, který rád hledá pro pána. Několikrát zahlásil nález a dovedl mě k místu. Jeho nálezy byly především mrtvolky různých zvířátek. Děsila jsem se okamžiku, až jednou zahlásí igelitový pytel a já budu muset přivolat Policii ČR. Naštěstí nálezy týkající se lidí souvisely jen s odcizenými a pohozenými doklady či peněženkami. Dlužno připomenout jeden živý nález vyčerpané samičky alexandra malého, která nám, už v podstatně lepší kondici, dodnes dělá doma společnost, protože se o ni nikdo nepřihlásil.

Když už se tu zmiňuji o ztrátách a nálezech: S Vincentovým přibývajícím věkem jsme se denně potýkali s postupně se ztrácejícím sluchem i zrakem. Bylo nutné značně přidávat na hlase, což si okolí vysvětlovalo tak, že mám zlého psa, který jde někoho zardousit, a hned mě "odměňovalo" různými pokyny a nadávkami, výrazně gestikulovat, tzn. natažené paže, pohyby celým tělem. Píšťalku jsme postupně vyměnili za silnější píšťalku s hlubším tónem a větším dosahem, a když už ani ta nestačila, vyměnili jsme naše píšťalky za klakson na kolo.

Vincent si rád zaplaval. Ale jak byl starší a starší, šlo to hůř. Naštěstí jsme na trhu objevili záchrannou vestu pro psy. Takové malé křidélko na záda a kolem krku s popruhem přes břicho. Super věc, Vinca si v klidu "pádloval" a byl spokojený a my jsme netrnuli hrůzou, že zajede pod hladinu. Myslím, že na Nové Rabyni několikrát vzbudil zaslouženou pozornost.


Elegán a rodinný pes


Nevím, jestli prožité utrpení zušlechťuje i psí duši, ale jsem přesvědčena, že Vincent byl skutečně hodný pes a i přes všechno špatné, co někdy v minulosti prožil, na lidské pokolení úplně nezanevřel. Navíc už se u něj značně projevovala s věkem získaná životní moudrost a nadhled.

Veterinární lékaře zvládal v pohodě a vždy se na ně velmi těšil, a to i přesto, že některé úkony bylo nutné vzhledem k jeho věku a kondici provádět bez anestezie.

Byl velmi čistotný. Ačkoli jsme byli zpočátku připraveni na leccos, nikdy k žádné "nehodě" nedošlo. Pečlivě se vyhnul každé louži a většímu blátu a byl upřímně nešťastný, když omylem šlápnul do produktu svého psího kolegy, který nebyl příslušnými páníčky odklizen. Nikdy se nenapil z louže či potoka, "netestoval" vodu před plaváním, natož aby se v něčem hnusném vyválel.

V restauracích i penzionech byl za vzorňáka. Poslušně vyčkával na svém místě a samozřejmě tiše doufal, že mu něco objednáme... a my mu vždy něco vhodného objednali . Stejně tak po každém výletě neomylně mířil k občerstvení, protože bez pořádného občerstvení by to podle Vincenta nebyl pořádný výlet.

Mezi dětmi byl oblíbený, protože s vidinou pamlsku rád plnil povely a děti byly šťastné, že je tak velký pes ochotně poslouchá.


S psími dědečky je legrace

Ale abych to s tím Vincentovým slušňáctvím zas tak nepřeháněla. Byl úplně normálním psem s dokonale vypracovanou metodikou, jak docílit svého. A kdyby mohl ostatním psům v naší domácnosti poradit, vzkázal by jim zřejmě následující:


  • Poslušnost - udělejte své paničce radost, čím víc budete poslouchat, tím víc vám bude věřit a víc vám dovolí, vyplatí se to...
  • Postel - nelezte do postele v její přítomnosti. Až odejde, kliďánko se tam natáhněte a užívejte si to. Jakmile zachrastí klíče v zámku, zmizte.
  • Otevřený špajz - veliké lákadlo, ale nevrhejte se tam hned, jakmile zjistíte, že zůstaly otevřené dveře! Pěkně v klidu se zvedněte, projděte se kolem, nahlédněte dovnitř a zase si lehněte. Tento postup dvakrát až třikrát zopakujte a pak je špajzek váš. Nikoho už ani nenapadne, že byste mohli být uvnitř. Hlavně nemlaskat!
  • Vanilkové rohlíčky na obzoru - vyhlédněte si nejblíže sedící osobu a jděte se s ní pomazlit. Určitě ji mile překvapíte a ani si nevšime, že když od ní odcházíte, berete si z mísy rohlíček. Důležité upozornění: rohlíčky berte vždy po jednom. Možná, že si nikdo nevšimne, že rohlíčky berete, ale určitě si všimnou, že vám jeden upadl a honíte ho po zemi.
  • Nástup do auta - nechce se vám vyskakovat do auta a raději byste se nechali vynést na rukou? Tvařte se bezradně, otáčejte se vyzývavě na paničku, popřípadě to jděte zkusit k jiným dveřím. Cestou můžete i zakulhat. Je-li vám míň než 10 let, nezkoušejte to, neskočí vám na to.
  • Pamlsky - objevili jste někde zapomenuté pamlsky? Třeba celou krabici? Zachovejte klid. Až všichni odejdou do práce, pochutnáte si na nich mnohem lépe a bez stresu.




Fotogalerie

Vincent s kamarády z "Hostíku" - 2005 -2006



            ... s Jimem                                                                                         
                ... Ginou »             

      
... Bonou »     « ... Justýnou                                         

                                                                    


Vincent v Bavorsku - únor 2006
   



© Lenka Svobodová, 2007

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek